Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
na počest v pohodě velkých duší lidí:
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 19.11.2013 (18:36:54)

ZASVĚCENÝ MISTR NEJEN V KAMEROVÉ PRAXI BRUCE LEE RADÍ TĚM OKOLO:

 

  1. Nechceš-li se zítra dostat do pekla, už dnes hovoř absolutní pravdu.
  2. Strávíš-li příliš mnoho času promýšlením jedné záležitosti, nedospěješ nikdy k cíli.
  3. Považuješ-li něco za nemožné, snaž se jednu možnost najít.
  4. Příčinou mnoha nezdarů je často NEDOSTATEK KONCENTRACE.
  5. Kdo chce dosáhnout úspěchu, měl by se učit bojovat a strádat.
  6. Trpělivost by se neměla hodnotit jako pasivita, naopak, je to koncentrovaná síla.
  7. Uděláš-li sám ze sebe osla, je vždy připraven v podlosti na tobě jezdit.
  8. Skutečný život – je život pro druhého.
  9. Vůle formuje člověka, k úspěchu však člověk potřebuje odvahu a vytrvalost.
  10. Ne vždy je cíl k dosažení, často slouží pouze správným cílům.
  11. Chceš-li dobře splnit svou povinnost, musíš udělat více, než že ji pouze splníš.
  12. Velikášství a vychloubání je představa blázna o slávě.
  13. Můžeš to v životě někam dotáhnout, jsi-li ochoten pro to vše vykonat.
  14. Moudrý se může dozvědět z hloupé otázky více, než hloupý z chytré odpovědi.
  15. Pesimismus tupí nástroje, které člověk potřebuje k úspěchu.
  16. Optimismus je víra a naděje zároveň, které vedou k úspěchu.
  17. Sebevýchova je tajemství velkého muže.
  18. Chyby jsou vždy omluvitelné, má-li člověk odvahu je přiznat.
  19. Ne vždy je důležité, co dáváš, nýbrž, jak to dáváš.
  20. Člověk je stvořen k tomu, aby dosáhl něčeho velkého, umí-li překonat sám sebe.
  21. Včerejší sen je skutečnost dneška a zítřka.
  22. Miluješ-li život, nepromarni ani chvíli času, neboť z času se skládá život.
  23. Opravdové úsilí zaměřené na určitý cíl dává tvému životu smysl a účel.
  24. Vědění dává moc, ale charakter si získává respekt a uznání.

 

(zaznamenali PhDr. Roman Kandler & Ing. Alois Konečný)

 

 

ANTONÍN DVOŘÁK        hi

 

    8.9.1841   NELAHOZEVES            1.5.1904    PRAHA

 

 

Měli jsme štígro, že po zakladateli novodobé české hudby, Béďovi jasné legendě Smetanovi, nastoupil brzy do popředí zájmu další velký skladatel, který navázal na dílo svého notoricky známého předchůdce a jeho odkaz zveličil. Smetana se narodil v roce 1824, Dvořák 1841. Ačkoli časový mezičas a posun není velký, podmínky, za jakých Dvořák vstupoval do našeho kulturního života, byly už podstatně odlišné, než s jakými se musel vypořádat Smetana. Doba rychle pokračovala a povědomí národnosti a boj o spravedlivou úpravu státoprávních poměrů nabyly zatím znatelnějších tvarů úspěchu.

 

To ovšem neznamená, že Dvořák už poznal půdu připravenou a snadno mohl převzít Smetanovo dědictví. Jeho rozvoj kurva hoši byl ztížen především životními okolnostmi. Málokterý český skladatel se musel prodírat tak pálivými neduhy s překážkami jako on. Ovšem málokterý dosáhl tak vysokého uznání ve světovém měřítku. Po této stránce je historie Dvořákova unikát.

 

Narodil se v Nelahozevsi na sever od Kralup jako syn vesnického řezníka a štědrého snad hostinského. Po něm následovalo ještě sedm dalších veselých dětí, takže otec František se musel co ohánět, aby vůbec uživil takhle početnou rodinu. Živnost mnoho nevynášela, přivydělával si tedy hrou při venkovských tancovačkách. Prvorozený syn Antonín jevil hudební sluch, proto ho tahal furt do hry na housle, aby mohl vypomáhat po večerech dobré kapele. Tak se dostal Dvořák do prvního povědomí s hudbou. Líbila se mu mnohem víc než řezničina, sado maso, víte co, pro niž ho otec určil. Protože se jako houslista osvědčil, směl účinkovat i na kůru, kostelní ne kosterní, kde aspoň poznal jiný typ hudby.

 

Otec měl na zřeteli nejen synovu řeznickou budoucnost s případnými vedlejšími příjmy u šumařů, ale také chtěl, aby se Antonín vybavil jazykově, protože bez znalosti němčiny nemohl tehdy v životě nic velkého znamenat. Poslal tedy syna do Zlonic (blízko Slaného) k učiteli Antonínu Liehmannovi, jenomže ten byl především náruživý muzikant a pracoval se svým žákem víc v pilné hudbě než v cizí řeči. Tím nebyl ovšem František Dvořák nikterak nadšen a poslal proto syna do České Kamenice, hodně silně poněmčené, ale tam se případ „kantor contra výsledek prvotního úmyslu“ opakoval zase ve známém sledu, že kantora zaujala víc hudba než jazykový obor, o studentu ani nemluvě. Otec vzal syna mrzutě domů a Antonín plnil jako tovaryš rezignovaně dva roky povinnosti za pultem a při nákupu dobytka v okolních vesnicích. Zdálo se, že o jeho osudu je definitivně rozhodnuto.

 

Ale nebylo tomu tak. Liehmann, v jehož kapele Dvořák stále vynikal, nakonec otce přemluvil, aby pustil syna na studia do Prahy. Rozhodnutí bylo velmi nesnadné. Měnilo to dosavadní plány a za druhé to bylo nad poměry chudého pana živnostníka s tolika dětmi. Ale přece jen to dali s pomocí laskavého strýce Zdeňka dohromady a Antonín se octl na varhanické škole, která trvala jen dva roky, ale byla neobyčejně náročná a pedantská. Za ředitele Pitsche to šlo obstojně jak po másle, i když pro venkovského mladíka s poměrně malou předcházející přípravou to byl záhul, ale v druhém roce nastoupil nový ředitel, Josef Krejčí, který nic neodpustil při výuce němčiny, a Dvořák v tomto směru dramaticky pokulhával za učivem. Netěšil se proto přízni svého představeného a dostal na závěrečné vysvědčení podivnou charakteristiku: „Výborný, spíše však praktický talent.“ Bylo to zajisté uznání Dvořákova širokého nadání, ale obsahovalo jakousi záhadnou výtku. Budoucnost dokázala, že neprávem.

 

Již během studií žil Dvořák v Praze v nuzných podmínkách. Snažil se přivydělat si hodinami a přitom se vzdělával v hudbě, jak se dalo. Docházel do hudebního spolku Cecilie, navštěvoval operu a koncerty, u přítele Bendla našel klavír, u kterého mohl bez limitu komponovat. Nemohl se dlouho orientovat kudy kam. Rozpor mezi vnitřním světem mladého muže, a rafinovaným uměním novoromantismu Lisztova a Wagnerova byl příliš velký. Dvořák zatím komponoval pro sebe, pomalu zrál a cílevědomě se připravoval na budoucí dráhu skladatele. Přijal angažmá v taneční kapele Karla Komzáka, ale i těch 18 zlatých měsíčně nestačilo na nejnutnější výdaje pro existenci. O něco později převzalo Komzákovu kapelu Prozatímní divadlo a Dvořák tu mohl poznávat opery a zblízka i Smetanu.

 

Stále si musel pomáhat kondicemi. V rodině zlatníka Čermáka vyučoval dvě sestry. Zamiloval se do Josefíny, mladé a půvabné dívky, která se stala úspěšnou herečkou Prozatímního divadla, ale provdala se o něco později za hraběte Václava Kounice. Čtyřiadvacetiletý Dvořák svěřil své zklamání písňovému cyklu Cypřiše a požádal pak o ruku zbylou ze sester, Annu. Manželství se vydařilo, ale prošlo trpkou zkouškou počáteční choroby a úmrtí dítěte. Nicméně Dvořák se nevzdal. Ale mohl věnovat více času kompozici, opustil divadlo a přijal místo varhaníka v kostele svatého Vojtěcha. Vypracovával se ponenáhlu a řada skladeb z tohoto období není ještě dost osobitá, ať šlo o menší či větší celky, jako je symfonie Zlonické zvony či opera Alfréd. Až jeho Hymnus na slova Vítězslava Hálka pro smíšený sbor a orchestr z roku 1872 mu konečně přinesl kýžené uznání. Na jevišti se o něj ucházel zatím s problematickým výsledkem. Šel ovšem za svým cílem s neuvěřitelnou suverenitou. Když se začal zkoušet jeho Král a uhlíř (1871) a sbor žehral na obtížnost partů, sebral z pultů všechen materiál a doma jej spálil (náhodou se však opis zachoval). Nato původní text znovu zhudebnil, vyšperkoval méně schopnou ideu, nepouživ nic z dřívější verze. Tentokrát se Král a uhlíř hrál bez remcání (1874), ale sklidil jen čestnou pochvalu, že je to fakt zajímavé provedení.

 

Ještě dříve než jeho jméno proniklo do ciziny, stvořil velké mistrovské dílo, Stabat mater, na středověký text, pro sóla, sbor a orchestr (1877), podnícen bolestí nad smrtí svých dvou dětí k útěše své tolik zkoušené a často zdrcené ženě. Sám ovšem byl dojat do hloubi duše, a proto vyjádřil lidské utrpení tak vroucně a zároveň velkolepě. Zahraniční ohlas jeho tvorby byl vyvolán ještě dříve, když si podal žádost o státní stipendium v roce 1874. V porotě zasedal kritik Eduard Hanslick, skladatel Johannes Brahms a ředitel Dvorní opery Jan Herbeck. Dvořák přiložil k žádosti partitury svých symfonií Es dur a d moll a snad ještě nějaké komorní dílo. Porota zjistila nevšední nezapomenutelný talent – navzdory určité divokosti a značné nonšalanci – a Dvořákovi přiklepla stipendium v částce 400 zlatých. Dostával tuto částku ještě pět let a zachránil se tak z nejhorší hmotné tísně. Zároveň se už o něm vědělo. Všiml si ho především Johannes Brahms, který zejména mohl jako skladatel ocenit svěžest a původnost Dvořákovy hudby. Imponovalo mu bohaté nadání dosud neznámého autora. Zároveň v něm rozpoznal skladatelský typ sobě blízký. Brahms se zaměřoval v době Lisztova novoromantismu, který hledal inspiraci v mimohudebních oblastech a vytvářel podle nich volné formy v symfonických básních, k absolutní hutné hudbě a komponoval hutné symfonie a chutné sonáty jako za doby klasicismu, i když se v jeho skladbách jevila senzibilita jeho doby. Dvořák šel podobnou cestou, byli si tedy názorově blízcí. Brahms upozornil na Dvořáka svého berlínského nakladatele Simrocka, který z podnětu tak velké osobnosti, jakou byl Brahms, nejistý kšeft zkusil. Účinek byl zcela nečekaný. Kritik Louis Ehlert dostal do rukou zpěvní dueta Moravské dvojzpěvy a první řadu Slovanských tanců ve čtyřruční podobě. Hned nato vyšel článek v novinách Die Nationalzeitung. Kritik vylíčil celou situaci. Jednoho dne seděl zahrabán v došlých novinkách a zápasil už s těžkou malátností, když tu náhle zcela zaujala jeho pozornost dvě díla dosud neznámého autora. Byly to Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance. Kritik se zaradoval. Konečně se objevil talent, a to talent zcela přirozený. Když pročítal tato díla, bylo mu kolem srdeční komory, jako by sledoval krásné dívky, házející po sobě vonnými květy, na kterých se ještě po ránu třpytí rosa. „Jak by to bylo pěkné,“ říká Ehlert, „kdyby se zas jednou dostavil hudebník s plnou parádou, o kterého bychom se potřebovali právě tak málo dohadovat jako o jaro. Kdo na veřejné cestě najde nějaký skvost, je povinen nález oznámit. Žádám, aby se na tuto noticku pohlíželo z tohoto hlediska – a ještě z jiného. Kdo ví, jak je nesnadné obrátit pozornost obecenstva na umělce, který nemá dosud jména, měl by, pokud síly stačí, budit a podněcovat tuto pozornost. Jak protivná je všechna otupující reklama, tak je oprávněná snaha směřující k tomu, aby skutečnému talentu byla zkrácena chmurná doba neslávy i pseudoslávy.“ Obecenstvo si četlo kritiku s úžasem v oku. Tak silných slov se v seriózním tisku zpravidla neužívá. I Louis Ehlert se mohl mýlit – ale pak by to byla nepěkná blamáž. I nastal okamžitý „útok na obchody“ – a berlínská veřejnost zjistila, že se kritik v ničem nemýlil. Světová sláva čekala na svého Antonína, jako škola charakteru a životní příklady slušnosti na Tonyho Montanu. Jméno „Dvorak“ letělo od úst k ústům jako neodlučitelná reklama na nenuceně oslazený život. Dvořákovi bylo sedmatřicet let.

 

Simrock uhradil za Slovanské tance jednou provždy 300 zlatých a vydělal na tomto bestselleru těžké prachy. Proto skladatele nutil, aby navázal na dosavadní řadu a zkomponoval ještě druhou. Dvořák se bránil, protože nehodlal dělat dvakrát totéž a potřeboval k novému dílu vlastní nekomerční popud, ale myšlenka se v něm zahnízdila, a tak po osmi letech za zcela jiné životní situace vznikla řada druhá, odlišná od předešlé složitějšími formami, odstíněnější citovou sférou, ale hudebně opět jarní a rozverně rozmanitá.

 

Ve svém celku patří Slovanské tance – dvě suity po osmi tancích (opus 46 a 72) – k pilířům Dvořákovy tvorby. Ukazují na jeho základní inspiraci taneční, která se rozvíjí v neotřelých formách a čerpá z několika národnostních oblastí. Z českých tanců se tu vyskytuje furiant, polka, sousedská, skočná, špacírka, ze slovenských odzemek, z ruských dumka, z polských mazurka a polonéza, ze srbských kolo, ale je tu i valčík a menuet, jejichž rytmy se mihnou v průběhu jiných tanců. Některé formy se několikrát vracejí, aby se vám připomněly pod kůží. Je to ohňostroj rytmů, opojných melodií a zvukových barev – neboť Dvořák Slovanské tance instrumentoval (čtyřruční původní verze vycházela vstříc dobové zálibě v domácí hře) a sám si – i při své skromnosti – pochválil, jak to dobře dopadlo; zní to prý jako ďábel, nebo slintal, nebo kopal. Protože zvlášť miloval dumku, vrátil se k ní v samostatném komorním díle pro klavír, housle a violoncello (opus 90 z roku 1891), nazvaném Dumky. Je to opět jedno z jeho nejpopulárnějších děl, které se často vrací v repertoáru našich i cizích souborů.

 

To je jedna tvář Antonína Dvořáka, který tu vychází z rané zkušenosti venkovských tancovaček a odrhovaček, při nichž hrával na housle v taneční kapele. Rozvila se do opojné a strhující cikánské taky životní radosti, do jakéhosi dionýsovského vyznání lásky a oddanosti k životu. Druhá Dvořákova tvář je vážná. Možná že tu zapůsobila reminiscence na venkovskou kruchtu, kde jako hoch hrával na housle a převzal podvědomě lidovou zbožnost nebo spíš pokorný vztah k životním nutnostem. I tento prvotní pocit se později rozklenul do velké formy nešetřící blbé normy. Vznikla hluboce morální oratoria, zabývající se otázkami našeho bytí. Když mu zemřely jeho dvě nevinné děti, zkomponoval už zmíněné dílo Stabat mater (1877). Kolem padesátky vzniklo jeho Requiem (1890) jako zamyšlení nad smyslem našeho života a smrti zubaté, krabaté, jako rakev hranaté. Ale latinské názvy obou oratorií tu jakoby zjihly vřelým soucitem s člověkem v jeho denní lopotě, utěšujíce ho v těžkých chvílích dost těžkých zkoušek. V podobném žánru vznikla kantáta na baladu Erbenovy Svatební košile (1884) a na báseň Jarouška Vrchlického Svatá Ludmila (1886). Tato díla se vyskytují v české hudbě nově a rozšiřují její dosavadní repertoár o další hodnoty.

 

Ale přínosem pro hudbu po Smetanovi byly i četné písně a komorní i orchestrální skladby. Jestliže se tu Smetana omezil jen na úzký počet děl – ostatně vždy významných – mohl uplatňovat Dvořák v těchto oborech své vlohy naplno. Byl vedle Schuberta snad nejpožehnanějším melodikem a sděloval skrze své písně snadným jazykem velmi rád, co má na srdci. Jeho lyrika je přitom velmi rozsáhlá. Stará matka z Cigánských melodií patří k nejznámějším na světě.

 

Podobně lze mluvit o jeho komorní hudbě, která se vyskytuje v různých sestavách nástrojových a překvapuje velkou početností i vysokou a počestnou hodnotou.

 

Vděčíme mu za nástrojové koncerty – violoncellový, houslový a klavírní i za četná díla pro klavír, ovšem do dějin naší hudby zůstane zapsán především jako symfonik. Podobně jako Beethoven, Bruckner a Mahler dovršil zde číslo 9, jako by to byla nějaká tajemná hranice, přes niž nevkročíš dál zvědavče. I tu se potkal s Brahmsem, ale vyjádřil ryze české nálady v symfonii D dur, opus 60 nebo G dur, opus 88. Poslední symfonie e moll, opus 95 je v Dvořákově tvorbě zvlášť významná chlouba: vznikla v Americe a spojuje živel český a přistěhovalecký v ojedinělou jednotu.

 

Mělo to svou příčinu. Dvořákova sláva rychle stoupala od okamžiku, kdy vyšla Ehlerova zasvěcená kritika v Berlíně. Patřil k nejpopulárnějším osobnostem na světě. Dostával četné doktoráty, stal se profesorem skladby na pražské konzervatoři a brzy nato i jejím rektorem, ale zcela zvláštní poctou bylo pozvání do Ameriky. Bohatá mecenáška newyorského hudebního pulsu v kurzu, paní Jeanette Thurber, si usmyslela, že Dvořák povznese klesající úroveň její konzervatoře a zároveň probere k životu americkou národní Hudbu s velkým H. Prvé bylo reálné, druhé víc než problematické. Dvořák po dlouhém váhání nabídku přijal. Odjel v roce 1892 do Ameriky a s prázdninovou pauzou tam pobyl tři roky. New York mu – kromě lodí v přístavu – nic zvláštního nedal, ale česká osada Spillville, kam byl pozván tamními potomky českých vystěhovalců, ho okouzlila nádherně nedotčenou přírodou. Slyšel černošské písně a viděl zbytky zubožených Indiánů na úkor silné měny dolaru. To byla velká inspirace poslední symfonie Z Nového světa, ale i proslulého smyčcového kvartetu F dur, opus 96, kvintetu Es dur, opus 97, houslové Sonatiny nebo klavírních Humoresek.

 

Hlučný svět za mořem ho nevyšinul z rovnováhy. Zůstal vždy a všude prostým mužem z lidu, šetrným, skromným, vzorným otcem rodiny jako Al Pacino: Tony Montana. Mohl se zase vrátit ke své usedlosti ve Vysoké u Příbrami, kde pěstoval holuby a toulal se bez bázně a hany přírodou. Ujal se práce na konzervatoři a vyvedl nově vyšlechtěné skladatele do světa fantazie a notových zápisů.

 

V závěru ho těšily pohádky. Máme od něho operu komickou (Čert a Káča), lyrickou (Rusalka) a exotickou (Armida). V orchestrálních básních oživil příběhy Erbenovy Kytice. Umřel nečekaně 1. května 1904, kdy příroda nejkrásněji volá po prožitcích, jako by chtěla v takový den vzdát jedinečný hold nebo aspoň naznačit Děkuji ti jednoho ze svých nejvíce milovaných synů.

 

V Dvořákovi, který přišel nově po zakladatelském období Smetanově, se mohla naše hudba za značně změněných společenských i národních podmínek orientovat do oblastí, které do té doby nemohly být ještě zcela nebo vůbec realizovány. Že byl Dvořákův vliv mistrovsky plodný, ukazuje další vývojová linie vyznačená tvorbou jeho pilných žáků – Vítězslava Nováka a Josefa Suka. Ovšem, bez zřetele na vývojový impuls, trvá dílo tohoto mistra ve své nedotčené kráse i dnes jako třeba i zítra a za týden.

 

 

VÝSTAVNÍ HUDEBNICE TCHAJWANU? JE TO JISTÁ FANG–CHEN CHUNG, narozena 29.1.1995 a spatřena mnou až 16.11.2013… žije kdesi daleko v Taipeh, tedy asi Tchajwan.

 

 

Tahle darebnice udeří vždy vhod na terč vypálí totiž přesná jak Vilém Tell s kuší

téhle levé i pravé ouško na cestě nepřekáží, ale jen nezaujatě sluší

téhle bezbranné hudebnici srdce v procesu 7 statečných not buší

na výsluní každá píle přiléhavá účelně a úměrně hladce hýbe duší

na okraji nezní okrajovátko, z trucu nezkusí vytrucovátko ani omšelé ořezávátko

udivuje nás stále, že není zřícenina, ale silná odmocnina děvčátko

 

 

Na základě svého předčasného a nepovedeného porodu byla Fang–Chen od samého počátku jako mrně bohužel nevidoucí. Už brzy u ní rozpoznali rodiče zřetelný hudební talent a umožnili jí masivní hudební vzdělávání. Na začátku měli učitelé těžkosti přijmout a akceptovat zvýšené nároky své žákyně. A přece zvláštně vyškolená žačka znala, co jsou jejich požadavky, takže mohla jako mladá dívenka začít se studiem hudby. V jedenácti letech se naučila hrát na akordeon. Od nejútlejšího mládí navštěvovala Fang–Chen přebory a soutěže. Hudba je pro ni obzvlášť důležitá a vidí ve svém životě bez očních kontaktů také jistou přednost. Myslí si, „když vypadne proud, pak mám převahu před všemi ostatními lidmi tím, že jsem zvyklá pohybovat se ve tmě zcela přirozeně“. S tímto pozitivním stanoviskem přemáhá svůj úděl s velkým množstvím píle a angažmá ve studiu komponování na Tchajwanské národní univerzitě Umění. Ve Vídni zahrála zcela věrně vážnou hudbu na klavír, byla to fantazie na „Ódu na radost“ od Ludwiga van Beethovena a Scherzo č. 1 opus 20 v h–Moll od Frédérica Chopina. Dost se mi líbila její dvacetiminutová pasáž v kostele Minoritenkirche a usedla pak navíc vedle mne do lavice, takže jsem si pochválil i její sváteční módu (fialový třpytivý svetřík s bílými šaty a bílými lodičkami), ačkoliv vám mohu zprostředkovat jaksi jen černobílou podobu. Dostala ode mne takový nepatrný dárek: krabičku sirek s hlavičkami fialově–růžovými a suvenýr formou sirek z Třešti zdobí na jedné straně erb jednorožce, na druhé straně nějaký cyklista před 100 lety na kole v pohybu stoleté radosti… snad tedy jako symbolika jiskérky naděje, že někdy možná vlivem zázraku také může prozřít? Jiskra a funkční zápalka, Třešť je mimo jiné rodiště Otto Šimánka, známého představitele pana Tau také zázračného medicinmana podobně jako INRI zvěčněný matematicky na plátně v kostele Minoritenkirche od Leonarda da Vinci. Tak pro Fang–Chen přeji jen všechno dobré a lepší v životě, když dosáhla teprve věku 18 let.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter